chobiho dobrodružstvá

                    
          Horizont rýsuje v oparu reliéf pohoří a do popředí vystupuje hradba temných lesnatých kopců prosvětlených ostrůvky zelených pastvin. Vrcholky  nedalekého skalního bradla nesou neochotně zdivo zříceniny hradu. Kostrbaté korunky hradeb se vzpínají k nebi  a dávají krajině historický rozměr.  To vše je podmalováno cáry rozevlátých obláčků na modré obloze. 

    Takto může vnímát tulák, poutník a soudoběji řečeno romantický turista  slovenskou krajinu, jejíž scenérii lze přirovnat k dobře namalované kulise pro pohádkový velkofilm. Vypadá divoce a možná působí nespoutaným dojmem, ale přesto je krajinou kulturní, tedy lapidárně řečeno, krajinou nesoucí rukopis člověka. Jeho činnost je patrná téměř na každém kousku země. Má tvářnost lidských sídel, cest a cestiček po nichž člověk putuje, polí a pastvin jenž mu skýtají obživu nebo kostelů a kapliček v nichž hledá útěchu své duše.  Podob lidské přítomnosti v krajině je nesčetné množství a její projevy se někdy překrývají a někdy zůstávají vryty do země po dlouhá staletí.

Kráčím krajinou …

Ano, takto idylicky může zatím vnímat krajinu optimista či romantik, odmítající vidět její další podoby a aspekty vývoje. Tato zahleděnost do pozůstatků krásy přírody a malebnosti krajinného rázu se může vymstít podobně jako naprostá bezohlednost  vůči témuž, neboť boji o záchranu přírodního bohatství a kulturního dědictví se nyní postavil mocný nepřítel - konzum. A zde již nestačí prchat před protivníkem do zidealizované krajiny, brzy by se mohlo stát, že utéci už nebude kam.

Jen ztěžka lze totiž hovořit o malebnosti, eventuálně krajinotvornosti při pohledu na rozsáhlou městskou Aglomeraci jejíž průmyslová zóna se vine podél meandrující řeky. Přetížené silničních tepny, směřující do jádra Aglomerace jsou lemovány sítěmi obchodních řetězců a logistických center, které se rozrůstají jako zhoubné nádory. Zcela nenápadně se aglomerace paprskovitě roztahuje a pohlcuje nejbližší pak i vzdálenější vesnice, aby je přežvýkala, zbavila identity a následně je začlenila do svého bujícího organismu. Kultura krajiny poblíž Aglomerace se musí změnit, musí podlehnout konzumu.  Co není účelné je nepohodlné a tudíž zbytečné. Zde již nezbývá prostoru pro zadumání a kontemplaci. Tady teď fungují neúprosné zákony trhu a jeho neviditelná (černá) ruka řádí, aby naplnila parkoviště přilehlých nákupních chrámů automobily, které vychrlí tisíce konzumentů, přijíždějících cpát peníze do pokladen zahraničních společností.

I posteskne si romantik vyčerpaný úmorným putováním napříč Aglomerací a zatouží po oddechu. Vejde v náruč krajiny a stoupá klikatým chodníkem (vyšperkovaným „land-artovou[i]“  instalací pet lahví) k cíli. Směřuje na temeno kopce, které zdobí zřícenina hradu. Okem lačným hltat přírodní krásy a konejšit ho malebností kulturní krajiny shlíží do kraje. Leč běda, zastaví-li pohled  na mohutných válcích sila, které mají ambici dělat dominantu údolí. Opodál v krajině trůní neforemné monstrum kravína jehož pozinkovaná střecha se vlní prostorem. Na dvoře zemědělského komplexu plápolá oheň z nepotřebných pneumatik a vytváří tak příjemný ozón obyvatelům přilehlých kubusovitých družstevních bytovek. Ani  zástavba vilek ve slohu podnikatelského baroka, táhnoucí se svahem bývalé pastviny k úpatí hradního kopce oko romantika neoblaží. Masivní stožáry vysokého  napětí křížem porcují obraz krajiny, aby na návrších lépe vynikly solitérně umístěné věže s chomáči antén pro přenos sítě mobilních operátorů. Všudypřítomnost Aglomerace zaručují siluety vysokých panelových domů uzavírající obzor.

Nakonec tedy zoufalý poutník ve snaze nalézt útěchu upře zrak na historické zdivo. Tento pohled ho ovšem definitivně zdrtí. To v čem kdysi nacházel kouzlo pomíjivosti a hodnotu věků je zahaleno do betonového hávu. Rozeklané torza zdí, které v něm evokovaly pocit smrtelnosti, jsou zarovnány do jakýchsi kosmicky – geometrických tvarů. Obraz zkázy dotváří zcela neautenticky vyhlížející střecha na mizerně dostavěné věži, z níž majetnicky vykukuje jakýsi aktivista. Zde si již poutník nepohrává s myšlenkou smrtelnosti, ale naopak cítí, že na něj sáhla smrt. Proto zdrcen (za doprovodu detonací z nedalekého lomu) odchází romantik ze scény, aby jej vystřídal  zástup pikniku chtivých  konzumentů ze slušnou zásobou poživatin v plastových obalech. A z komínů nedaleké jaderné elektrárny stoupají k azurové obloze běloskvoucí obláčky páry umocňujíce tak prožitek z nedělního odpoledne…

            I tento reálně katastrofický scénář je vhodné nastudovat a cvičně procítit, abychom pochopili hodnotu zbytků kulturní krajiny a artefaktů krajinu doplňujících. Abychom se zamysleli co ještě lze považovat za kulturní krajinu a co v ní vlastně chránit a proč je nutné přistupovat velmi citlivě k ochraně historických artefaktů v krajině, tak abychom jim nevzali jejich autenticitu a sounáležitost s přírodou.

Vývoj kulturní krajiny šel po tisíciletí ruku v ruce s rozvojem osídlování. Od nejpříznivějších nížinných oblastí směřoval člověk a jeho snahy přizpůsobovat si krajinu do pásem vyšších o nadmořské výšce do 300 m (druhé sídelně historické zóny). Ve středověku se zkušení kolonizátoři zastavují až v podhůřích velkých horských masivů v nadmořské výšce okolo 500 až  600 m.n.m (ve třetí sídelně historické zóně).  Osidlování horských oblastí je v našich podmínkách záležitostí převážně novověkou.

Člověk kontinuálně působí na krajinu, snaží se jí podmanit a využívat její zdroje. Toto úsilí zanechává v obrazu krajiny své stopy. Jsou to stopy povrchově  přemazatelné, krajina je časem částečně absorbuje a posléze přichází znovu jiný člověk aby v týž krajině zanechal stopu novou. Britský historik F.W. Maitland označuje krajinu jako ,,kouzelný palimpsest“ -  záznam napsaný na pergamenu přes starší přemazaný text (starší text nebýval zpravidla  dokonale odstraněn a z jeho zbytků bylo možno ledacos vyčíst).[ii]

                Na území dnešního  Slovenska,  zejména v období po polovině 13. století, kdy král Béla IV. podporuje rozvoj pozemkové šlechty, se začínají rozvíjet již existující středověké vesnice. Šlechta si buduje svá sídla ve vesnicích nebo v  jejich bezprostřední blízkosti na vymýcených kopcích. Usiluje o další rozvoj osidlovaní svého panství kolonizací ještě divokého a zatím netčeného kraje. Pozvolna mizí ve velkém objemu lesy, vznikají  nové sídelní celky s přilehlými políčky a pastvinami. Podoba krajiny se začíná zásadně měnit. Již zcela nenadneseně lze hovořit o krajině kulturní, jejíž stopy podstatně čitelné v také v krajině dnešní.

                Člověk si krajinu, potažmo přírodu vzal a učil se ji užívat a čerpat z ní. Původní strach z divočiny a z pralesa překonal a vstupoval do míst, která byla po tisíciletí tabu, jelikož byla plná démonů, strašidel a v neposlední řadě nebezpečné zvěře. Tuto práci dělal tak důkladně, že se mu podařilo na většině míst vyhnat nejen démony a duchy, ale také autentickou zvěř, která do přírody patřila a svou ustavičnou zemědělskou činností přeměnil přirozené ekosystémy. Dokud byly možnosti člověka limitovány primitivními, či přesněji řečeno jednoduchými technologiemi, které měl k dispozici, byl boj s přírodou vyrovnaný a ona stačila regenerovat. S příchodem vědeckotechnické revoluce v 19. století a její expanzí ve století dvacátém dokázal člověk změnit přírodu i krajinu natolik, že dnes na prahu století 21. je obojí natolik ohroženo, že úvahy o ochraně těchto hodnot zdají se být téměř zpozdilé.

          Zříceniny hradů v krajině, patří ještě k místům, které lze uchránit před necitlivým zásahem konzumu a ziskuchtivosti. Proč to učinit a jak, to je námět k závažnějším kontemplacím. A právě zříceniny hradů zatím ještě pohlcené přírodou nám k tomu mohou poskytnout ideální prostředí.

[i]  land – art:  (z angl. land – země, art – umění) umělecký směr 70. let 20. století který uskutečňoval ztvárnění přírody v přírodě samé a to jednochuchýmu prvky, jako například seskládáním kamenů, nebo vytvářením objektových kompozic zdůrazňujících reliéf  krajiny.

[ii]  Gojda M. : Archeologie krajiny, Academia, 2000, str. 55.